Haló noviny

O mzdách řidičů v Ústeckém kraji

Ve čtvrtek se u předsedy ÚV KSČM a místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa sešli na schůzce o problémech navýšení mezd řidičů v Ústeckém kraji náměstek hejtmana pro dopravu Ústeckého kraje Jaroslav Komínek (KSČM) a předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, poslanec Stanislav Grospič (KSČM) spolu s předsedou odborové organizace ve firmě BusLine Martinem Machačem a předsedou Odborového svazu dopravy Lubošem Pomajbíkem.

»Rekapitulovali jsme, co se nám podařilo na všech úrovních domluvit tak, abychom byli schopni prostřednictvím smlouvy najít řešení, jak řidičům prostřednictvím dopravců ty peníze dáme,« řekl Komínek po jednání Haló novinám.

»Šlo o to, jak se Ústecký kraj zhostí vládního nařízení, které upravuje základní sazby mezd řidičů linkových autobusů,« doplnil Grospič. »Mzdy řidičů jsou u různých firem v krajích rozdílné, takže nárůst nebude všude stejný. Ústecký kraj se zvýšení mezd řidičů nebrání, ale chce, aby vše bylo řádně právně ošetřeno. Problém je, že někteří přepravci nejsou členy podnikatelského svazu, takže se na ně nevztahují vyšší kolektivní smlouvy. Nicméně i v Ústeckém kraji má ke zvýšení mezd řidičů dojít. Primárně je to ovšem věcí jejich zaměstnavatelů, kteří jsou vázáni vládním nařízením. Teď je na řadě jednání Ústeckého kraje s jednotlivými dopravními firmami, jakou formou dojde k úpravě smluv.«

(ng) (zdroj HaNo 20.1.2017)

Rozhovor Haló novin s místopředsedou ÚV KSČM Josefem Skálou.

Atmosféra na mítinku za Fidela byla strhující

Zpráva, že v Santiagu de Cuba nakonec nechyběl ani představitel KSČM, vyvolala řadu příznivých ohlasů i mezi našimi čtenáři…

Tam jsme prostě chybět nesměli. V naší zemi jsou lidé, kteří si obdiv k Fidelovi nenechají vzít, miliony i dnes. A také my sami máme z dob, kdy jsme byli spojenci, na Kubě stále velice prestižní renomé. Pro zahraničí se poslední rozloučení s Fidelem konalo v Havaně už třetí den po jeho úmrtí. Já ovšem tomu, že to byla i jediná šance, odmítal uvěřit. Odměnou bylo pozvání do Santiaga, kde smuteční týden vrcholil v sobotu. Přišlo ve čtvrtek v podvečer. Stihnout se to dalo jen cestou přes Holandsko a dvě mezipřistání v USA. Podařilo se.

Mítinku v Santiagu se zúčastnili státníci, kteří Kubě neukázali záda ani po přelomu 80. a 90. let a s nimiž byl sám Fidel jedna ruka. Tedy dnešní lídr bolívarské Venezuely Maduro. Daniel Ortega, nikaragujský prezident už v 80. letech a znovu v poslední době. Jeho bolívijský kolega Evo Morales či »Lula« a Dilma Roussefová, někdejší brazilské hlavy státu, i řada dalších levicových politiků. Být u toho právě spolu s nimi byla veliká pocta. Nejenom pro mne, kdo s Fidelem mluvil osobně, ale úplně pro všechny, komu učaroval i u nás.

ImageAtmosféru masového mítinku v Santiagu de Cuba nedokázala zatajit ani Česká televize…

Byla strhující. U pódia se napřed vystřídali předáci odborů a kubánských zemědělců, svazu žen a asociace umělců, federace univerzitních studentů či komunistického svazu mládeže. A každý z nich tu očima těch, koho zastupují, vyjádřil svou náplň hesel, která teď Kubu doslova opanovala. To prvé zní »Ahora mas de ante que Fidel es nuestro comandante!« (Dneska je Fidel náš velitel ještě víc než kdykoli dřív!). To druhé je naopak citátem přímo z něj: »Nuestro deber es vencer!«, tedy »Vítězit je naše povinnost!«, to třetí leckoho možná udiví: »Yo soy Fidel«. Všichni si pamatujeme na »Je suis Charlie«. Nejenom Francouzi se jím přihlašovali k obětem teroristického útoku na satirický týdeník. Tady jde o mnohem víc. Říká-li »Já jsem Fidel« Kubánec, zavazuje se tím ke kuráži, jakou vynikal Fidel i v papírově ztracených situacích.

Hlavně o tom byl pozoruhodný projev Raula Castra, jímž mítink kulminoval. Jako exkurze hned několika křižovatkami, na nichž by kapituloval skoro každý, Fidel však ne. Raul s názorem, že právě o to půjde i teď, není »kůlem v plotě«. Izolovanou menšinou nebyly ani desetitisíce těch, kdo řečníky podpořili stylem, jaký umí jen Latinská Amerika. Mluvil jsem i s řadou lidí, často velice mladých, co do politiky sami ani nijak nevstupují. A také z nich jsem nebyl jednoznačného dojmu, že Kuba na jalové iluze, jakým skočil na špek třeba ukrajinský »Majdan«, nedá. Tady se ví, že vydat zemi revanši těch, kdo emigrovali do Miami, by skončilo pravým opakem toho, co slibují. Že Kubáncům, kteří nikam nedezertovali, by už za pár měsíců nepatřilo už vůbec nic.

A jak se člověku, který zná Kubu už od 70. let, jeví její dnešní tvář?

Vracím se s dobrou zprávou. Rány, které zemi nadělilo vypovězení někdejších spojeneckých vztahů, jsou v lecčem logicky znát dodnes. Kuba však rozhodně na místě nestojí. A dělá nadějné pokroky. Počátkem 90. let, jak to připomněl i sám Raul Castro, byly celé provincie bez proudu někdy i po 20 hodin za den. Ta doba je dávno pryč. V ulicích přibývá vozů nové generace, včetně mimochodem z čínských automobilek. S jedním takovým – na pohled něco jako naše oktávie – jsem ujel téměř 400 kilometrů. Je to velice dynamický i pohodlný vůz. Ještě počátkem století byla velkým privilegiem i standardní telefonní linka. Dneska má »chytrý telefon« nejen celá mládež, ale i spousta vyšších ročníků. V samotném Santiagu byla kompletně restaurována i řada historických budov, včetně proslulé katedrály v centru města. Je to naprosto precizní práce. A navíc rukama kubánských specialistů a stavařů.

Ekonomiku v celospolečenském vlastnictví doplňuje soukromá podnikatelská iniciativa. Zatím je patrná hlavně v podobě turistických penzionů, kavárniček a restaurací. Kdy vstoupí i do výrobní sféry, je jistě jen otázkou času. Jak americké embargo, tak zrada někdejších spojenců způsobily, že země musela financovat hlavně sociální program. Tím méně jí zbylo na rozvojové investice. O to víc nezbývá, než dát šanci i zahraničním investorům. Tím pečlivěji se však dbá na to, aby se země nestala jejich rukojmím. Jde cestou jakéhosi NEPu – nebo lidové Číny od Tengových reforem – ve specificky kubánském tvaru. Taková varianta, nemá-li skončit opakem svého cíle, předpokládá pevnou politickou moc a její široké sociální zázemí. Kubě nechybí jedno ani druhé.

Jistě i proto, že umí správně naložit s otázkami, které jsme ve východní Evropě zvládali jen velice problematicky. Fidel se nenechal natlačit do role Leonida Brežněva. Jen co ho dostihly vážné zdravotní problémy, ustoupil do ústraní. A dříve, než zemřel, stačil dát jasně najevo i to, že si nepřeje, aby se po něm přejmenovávalo jedno jediné náměstí, škola či cokoli jiného. Raul zase oznámil už před časem, že na příštím sjezdu strany znovu kandidovat nebude. V kubánském vedení probíhá přirozená generační obměna. Hrozbě, že by se mezi padesátníky, kteří to na příštím sjezdu vezmou do ruky, rýsoval nějaký Gorbačov, naštěstí nenasvědčuje vůbec nic. 

(za) (zdroj HaNo 15.12.2016)

Rozhovor Haló novin (7.6.2016) se Stanislavem Körnerem, kandidátem KSČM do Senátu ve volebním obvodu č. 31 Ústí nad Labem a část okresu Litoměřice

Image

Evropská unie ano, či ne

Můžete se zamyslet nad naším členstvím v Evropské unii. Jaké přínosy pro naši zem můžete uvést?

Jako jednoznačný přínos mohu uvést především volný pohyb osob, zboží, práce, služeb a kapitálu, což značně rozšířilo možnosti jak pro širší uplatnění individuálních schopností každého jednotlivce nejen v jeho profesním životě, ale i v životě osobním (rekreace, cestování atd.). Otevření přístupu na evropský trh umožnilo českým firmám nabídnout své výrobky tam, kde to do té doby bylo poměrně složité. Možnost čerpání dotací z evropských fondů zase vytváří podmínky pro investice v České republice, ať se jedná o zcela nové projekty nebo o rekonstrukci či modernizaci stávajících. V souvislosti s čerpáním dotací z EU však vidím jeden velký problém, a tím je těžkopádnost a nepřehlednost našich vnitrostátních předpisů, které toto čerpání upravují, což také vytváří prostor pro korupci několika »zasvěcených«. Myslím si, že v tomto směru Česká republika podcenila přípravu na vstup do EU, a bylo by na místě zkusit s tím pokud možno co nejrychleji něco udělat, protože se jedná o významné finanční toky, jejichž nečerpání by se nám v budoucnu mohlo sakramentsky vymstít.

Dobře, teď však, pokud jsou, nějaké zápory.

Pokud jde o zápory, těch vidím hned několik a všechny je považuji za destruktivní ve vztahu k fungování celé Evropské unie. A začnu třeba zemědělskou produkcí, protože ta nás všechny živí. Snad ani není nutné připomínat případy »rovných« okurek nebo banánů, protože jakékoli zásahy ze strany evropských úředníků do této oblasti jsou absurdní. Samozřejmě, že by se mělo rozlišovat, jak ten či onen plod vypadá vzhledově, a podle toho stanovit např. rozpětí ceny nebo jakost, ale u potravin obecně by měla být na prvním místě vždy jejich »zdravost« a výživová hodnota, nikoli vzhled. Jablko mi buďto chutná nebo nechutná, a pokud mi chutná, je mi úplně jedno, jestli je šišaté nebo jestli mi s brýlemi připomíná hlavu jednoho českého politika. Pokud by se mělo něco na úseku zemědělské výroby sjednotit, tak bych asi úsilí zaměřil např. na sjednocení standardů pro veterinární kontroly v živočišné výrobě a pro podobné kontroly ve výrobě rostlinné.

Co vidím jako další zápor, a hodně významný, je role ústředních unijních orgánů, tj. Rady ministrů, Komise EU, potažmo Evropského parlamentu, a jejich normotvorby na úseku sekundární legislativy EU. Zde bych chtěl připomenout především nařízení, směrnice a rozhodnutí těchto orgánů, které mají buď okamžitý dopad na každý z členských států, nebo s jistou prodlevou. Když si uvědomíme, že např. nařízení, jež je obecně závazným právním aktem EU, závazným ve všech svých částech, je bezprostředně aplikovatelné ve všech členských státech, tak musím konstatovat, že může dojít k situacím, kdy je suverénní stát donucen konkrétním nařízením akceptovat něco, s čím třeba většina občanů tohoto státu nesouhlasí. Podobně je tomu i u směrnic, které se od nařízení odlišují tím, že jsou závazné co do výsledku, ale nejsou bezprostředně obecně závazné. V praxi to znamená, že unijní orgán přijme směrnici, která reguluje určitou oblast nebo problematiku, s tím, že je na každém členském státu, aby ve stanovené lhůtě tuto směrnici v rámci vnitrostátní legislativní činnosti implementoval do vlastního právního řádu. Typickým aktuálním příkladem je chystaná směrnice Rady ministrů vnitra EU o zbraních, jejímž výsledkem mohou být výrazné změny pro sportovní střelce, myslivce i další legální držitele zbraní. Tato směrnice by mohla zakázat například zbraně se zásobníky, tedy např. samonabíjecí pušky a pistole. Méně přísná by mohla být regulace u revolverů, které nemají odnímatelný zásobník, a u některých typů loveckých zbraní. Co chci na tomto příkladu ukázat? Deklarovaným cílem směrnice je boj s terorismem a prevence před teroristickými útoky – jasná, ale hodně hysterická reakce na nedávné útoky ve Francii a Belgii. Celá směrnice je holý nesmysl, protože trestné činy jsou s minimem výjimek páchány s ilegálně drženou zbraní a žádný člověk, který bude chtít spáchat teroristický útok, si nepůjde udělat zbrojní průkaz a nepožádá o povolení k nákupu samonabíjecí zbraně. V České republice je několik stovek tisíc držitelů zbrojních průkazů, kteří mají své zbraně nejen pro ochranu osob, života, zdraví a majetku, ale také pro sportovní a lovecké účely, o sběratelství nemluvě. Všechny tyto osoby jsou evidovány u příslušného útvaru Policie ČR a jejich »štěkací miláčkové« jakbysmet. Tady by se měla naše politická reprezentace tvrdě a rozhodně postavit za své občany, a byť třeba cestou jakési »občanské neposlušnosti« tuto směrnici odmítnout. Vždyť se jedná opět o zásah do práv suverénního státu a jeho občanů.

Sekundární legislativa Evropské unie by tedy podle mě měla mít své určité limity, protože je jasné, že ty »silnější« státy mohou ty malé vždy »přebít«. Evropská unie přece není žádná federace X států, ale svazek X suverénních států, a suverenita každého z členských států by měla být nad celou Unií. Pokud tomu tak nebude, bude tento zápor stále markantnější a bude mnohem více ovlivňovat životy běžných občanů.

Konečně jako třetí minus Evropské unie, třeba ne až tak hmatatelný, vidím každoroční dvojí »putování« jejích ústředních orgánů mezi Bruselem a Štrasburkem. Myslím si, že čas a finanční prostředky, které jsou na tyto transporty vynakládány, by mohly být vynaloženy mnohem účelněji.

Zastavme se u aktuálního tématu. Velká část členských zemí EU patří k bývalým koloniálním mocnostem. U nich je multikulturalismus delší dobu samozřejmostí, ovšem regulovaný. Myslíte si, tyto země budou schopny vstřebat živelný exodus, který nastal v posledním období? Mimochodem tento útěk ze zemí, kde kdysi vládly koloniální mocnosti, je jakousi odplatou za stav společnosti, ekonomiky a života v těchto zemích vůbec, který mnohde po vyhlášení samostatnosti kolonizátoři zanechali.

Osobně si myslím, že žádná evropská země není schopna dlouhodobě vstřebat tisíce cizinců, kteří ilegálně přicházejí do Evropy bez toho, aniž by se to nepromítlo na životě obyvatel té či oné země. Sociální systémy, jež jsou v některých zemích nastaveny vcelku »štědře« pro vlastní lidi, mohou dříve či později při současném přílivu cizinců zkolabovat. Multikulturalismus je věc, která může fungovat do té doby, dokud je majoritní většina schopna osoby jiného etnika, rasy, náboženství atd. naučit »žít po našem«, samozřejmě při současném respektování určitých odlišností od domácích zvyklostí. Je ovšem otázkou, zda se mezi lidmi, kteří již delší dobu žijí v Evropě, nenachází tzv. »spící agenti«, kteří čekají na ten správný signál, aby přišla jejich chvíle slávy. Další skutečností je, že jakákoli etnická, rasová či náboženská skupina v některé evropské zemi může představovat svého druhu určitou diasporu, která může sehrát jak roli pozitivní, ve prospěch domovské země, nebo roli negativní, ve prospěch přicházejících »soukmenovců« a na úkor hostitelské země. Důležitý také je početní poměr mezi »starousedlíky« a nově přišedšími, pokud budou převažovat »domácí«, pak je šance, že »hosty« naučí, jak se zde chovat, opačný případ nemusí dopadnout dobře.

Ještě bych se zastavil u poznámky o útěku jako o odplatě za stav země po odchodu kolonizátorů. Z historie je více než zřetelné, že dokud kterákoli koloniální mocnost držela kontrolu nad tím či oním územím, dotyčná kolonie prosperovala a z místních obyvatel se mohly začít formovat, jak se dnes moderně říká, elity. Metropole si udržovala kontrolu nad kolonií prostřednictvím armády a dalších ozbrojených složek (viz např. jednotky britské Východoindické společnosti), včetně domorodých vojáků, a dá se říci, že v koloniích byl pořádek. Po odchodu zástupců metropole moc v nově vzniklém samostatném státě převzali právě představitelé oněch elit, kteří se však dříve či později vrátili ke svému původnímu myšlení. Dříve či později se takový stát ocitl v chaosu etnických a náboženských konfliktů, ekonomika, pokud se vůbec nastartovala, začala stagnovat a samostatný stát se opět dostal do područí někoho silnějšího, nyní však již ne v postavení kolonie, ale v postavení ekonomicky závislého subjektu. Nevidíte v tom určitou paralelu s násilným odstraněním autoritářských vůdců v arabských zemích a následném chaosu a situaci, kdy se do té doby prosperující a ekonomicky relativně nezávislé země opět zmítají ve válečné vřavě a místo k »světlým zítřkům« kráčejí spíše do tmy?

Jinou kapitolou je »útěk« ze zemí, kde probíhají nebo hrozí válečné nebo ozbrojené konflikty. Co je příčinou těchto konfliktů a jaká východiska z tohoto stavu se nabízejí?

Odpověď na tuto otázku souvisí s předchozími úvahami, ale k objasnění příčin probíhajících konfliktů je potřeba upozornit ještě na jednu, podle mě hodně často opomíjenou skutečnost. Tou je jeden z »produktů« západní civilizace, totiž přirozenoprávní teorie lidských práv, doplněná teorií základních svobod. To jsou totiž dva fenomény, které země, z nichž odchází nejvíce lidí do Evropy, historicky neznají a které jsou pro tyto země jakýmsi importem, s nímž neumějí zacházet. Lidská práva a svobody neznají ani islám, ani buddhismus či hinduismus, a už vůbec ne animistická náboženství afrického kontinentu. Ti lidé s tím prostě neumějí ve své vlastní zemi pracovat a ani nechtějí, jejich náboženství doplněné o různé adaty nebo rodové zvyky jim zcela postačuje. To funguje do té doby, než se setkají s myšlenkami západní civilizace, často předkládanými s podporou bojových vozidel pozemních jednotek, letectva a válečného námořnictva.

Čím více se touto problematikou zabývám, docházím stále častěji k jedinému závěru, který je současně odpovědí na otázku Cui bono? Čili: Komu ku prospěchu? Kterého kontinentu, respektive státu se uprchlická krize fyzicky bezprostředně nedotkne? Takovému, na který se nelze se současnými přepravními prostředky a kapacitami dostat, a těch moc není. Který stát nepotřebuje silnou, jednotnou a konsolidovanou Evropu? Těch je již více. Kdo se obává ztráty svých mocenských pozic v zemích třetího světa? Těch je již méně. Kdo chce hrát roli »četníka světových moří«? Ten, jehož prezidenti se již od let druhé světové války při jakémkoli konfliktu ptají: »Kde jsou naše letadlové lodě?« Kdo až paranoidně křičí, že jeho letouny a plavidla operující tisíce mil od své země a v bezprostřední blízkosti hranic jiného suverénního státu jsou ohrožovány »nebezpečnými« manévry ozbrojených sil tohoto suverénního státu na hranicích jeho vzdušného prostoru nebo jeho výsostných vod? Ten, jehož letouny a plavidla v takových prostorách operují. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale v průsečíku možných odpovědí na výše položené otázky se objevuje země, která od roku 1866 nepoznala na vlastní kůži válečné hrůzy, země, která naopak z obou světových konfliktů vyšla vítězně a především ekonomicky silnější než kterákoli jiná. Jsou to Spojené státy americké a jejich bezohledná politika, do jejíž realizace jsou díky svému členství v NATO zapojovány i další státy.

Jaká se nabízejí východiska z tohoto stavu? Myslím si, že v první řadě je nutné uvědomit si, že Česká republika je suverénním státem a jako taková by měla vést svou suverénní zahraniční politiku, objektivně vícestranně orientovanou. Z historie víme, že jednostranná orientace naší zemi nikdy příliš nepomohla. Může to někdo nazvat jako »zadní vrátka«, já to tak nevidím, protože jedině ve vzájemné spolupráci všech zainteresovaných zemí, jak na západ od našich hranic, tak i na východ, lze ustát nápor lidí, kteří nelegálně vstupují na území evropských států. Optimální by bylo vyřešit vůbec problém, kvůli kterému se ta masa lidí hnula a vyrazila na cestu, na místě, tj. v zemi původu. Odstranit příčiny konfliktů, kvůli kterým současný exodus probíhá, v první řadě přestat financovat vyzbrojování jakýchkoli nelegálních nestátotvorných struktur, ať je nazveme umírněnou opozicí nebo národními milicemi atd. Na tom by však musel být, když ne celosvětový, tak minimálně celoevropský zájem. Další variantou je, zastavit migrační vlnu ještě před branami Evropy nebo v mezinárodních vodách, respektive nenechat je opustit výsostné vody severoafrických států, třeba i silou a možná trochu i na hraně vůči západní teorii práv a svobod. Od čeho si drží litorální země tu silnější, tu slabší flotily, jestli jenom na přehlídky, tak je to dost ubohé.

Jak zastavit proud imigrantů? Zatím máme štěstí, že se imigranti naší zemi vyhýbají. Skoro by se chtělo říci, buďme rádi, že patříme k chudákům Evropy.

Pokud jde o pohled čistě národní, tj. přístup České republiky k tomuto problému, jak jsem již v minulosti konstatoval, současná vláda, podobně jako její předchůdci, tuto problematiku podceňuje, protože to, co zatím předvedla, bylo jen hodně slov a malá demonstrace nasazení policie a armády na hranici. Jenže současná situace nechce slova, dnes je potřeba přestat žvanit, »bouchnout do stolu« a začít jednat. Okamžitě, konkrétně a efektivně. A spojit se se zeměmi, které zastávají racionální postoj, v tomto se mi líbí například Slovensko. Je nutné odložit určité konvence, dát dohromady partu schopných lidí, »ranařů«, ne takových rádobyexpertů, kteří se za ně vydávají nebo je takto označí hromadné sdělovací prostředky, promyslet a dohodnout efektivní opatření a okamžitě je začít realizovat. Jedním z těchto opatření by mohlo být zavedení pokud možno co nejpřísnější kontroly státních hranic, např. s využitím dobrovolných záloh Armády ČR a se současným zapojením obyvatel z příhraničních území. Současně je však nutno mít nejen připravené ubytovací kapacity, včetně ostrahy a dalšího obslužného personálu, ale především mechanismy, jak případné ilegální migranty a odmítnuté žadatele o azyl dokázat vrátit zpět.

U nás v »Czechii« panují naprosto odlišná pravidla života než je tomu v zemích, odkud do Evropy míří proudy zájemců o život s námi. Asi v dohledné době dorazí část těchto lidí i k nám. Jak se na tuto vlnu připravit, ona totiž asimilace v našich podmínkách se u jiného etnika nedaří více než 600 let?

Pokud jsou tím etnikem míněni Cikáni, tak by možná nebylo špatné »tréninkově« začít u nich, ještě před tím, než do ČR dorazí nějaká větší vlna ilegálních migrantů. V první řadě je nutné trvat na tom, že kdo chce žít v tomto státě, musí přijmout jeho pravidla. Cizí pravidla lze akceptovat pouze do té míry, dokud neohrožují vlastní historické, kulturní a další tradice naší společnosti, to znamená žádné burky, níkáby nebo kapuce a šály/šátky přes tvář, žádná šaría, žádné mešity, žádné minarety, žádná ženská obřízka, vyznávání kultu ano, ale privátně. Chceš tady žít, tak se v první řadě musíš přizpůsobit Ty nám, tj. nauč se česky, respektuj české zákony a respektuj svého hostitele, protože tady není Orient. My jsme si svoji společnost budovali více než tisíc let a jsme na svou historii, i přes některé její více či méně temnější okamžiky, hrdí. Pokud se mnou někdo nesouhlasí, ať si zkusí zajet třeba do Saúdské Arábie a chtít tam postavit kostel nebo katedrálu a uspořádat mariánskou pouť, rád si pak poslechnu jeho zkušenosti.

Když se vrátím k sociálnímu systému, který je u nás nastavený tak, jak je, a který umí převážně právě příslušníci výše uvedeného etnika »vyčerpat« až do dna, je nutné jeho přenastavení tak, aby byl použitelný jak pro občany ČR, tak i pro případné »ilegály«, případně osoby, jimž bude poskytnuta v ČR mezinárodní ochrana. Ten systém by ale měl být nastavený v duchu hesla »Kdo nepracuje, ať se nepřežírá!« a tak zpracovaný, aby neumožňoval jeho snadné zneužití, jako je tomu dnes. Klidně by se mohlo jít buď cestou životního minima na člověka, přitom by bylo možné vyjít např. z předpisů upravujících v rámci cestovních náhrad stravné, nebo snad trochu drastičtěji, třeba cestou přídělů základních potravin. Žádné poukázky nebo stravenky. Vyšší standard poskytnout pouze těm, kdo prokáží, že jsou schopni pracovat ve veřejném zájmu a na veřejných pracích. Zapojení do veřejných prací uchopit jako poctu, nikoli hanbu. Místo dotovaného bydlení zajistit bydlení odpovídající přínosu konkrétní osoby pro společnost, za vybydlené byty neposkytovat žádnou náhradu. Děti musí chodit do školy a po škole nikoli na úřad práce nebo na sociálku, ale do práce, byť v rámci veřejných prací. A to všechno by mělo platit obecně pro všechny, kdo chtějí žít v České republice.

Petr BRÁZDA

 

G. Hubáčková: Žena zvládá více než muž

Inkluze je pro nás naprosto nepřijatelná, především proto, že v rámci činnosti speciálních škol dítě může dosáhnout úspěchu ve svém vzdělávacím procesu, není stresováno a prožívá radost. Říká v rozhovoru pro Haló noviny Gabriela Hubáčková, poslankyně a kandidátka do Zastupitelstva Ústeckého kraje.

Image​​

»Při zařazení do běžného typu základní školy dítě nebude zvládat učební tempo, bude se cítit hůře nežli zcela zdravé děti, nebude mít individuální péči, učitelé se mu nebudou mít čas nadstandardně věnovat. Sliby ministryně Valachové, že bude dostatek peněz na asistenty pro tyto děti, jsou podle většiny pedagogů i veřejnosti pouhou nereálnou nadějí«, uvedla Hubáčková.

Problematiku školství v poslední době ještě více opepřil problém šikany učitelů. »Šikana existuje již dlouho, docházelo však k tomu, že byla pečlivě skrývána. A pokusy o to, aby byla skryta, jsou i dnes. Moderní a zrychlený svět počítačů nahrazuje mnohdy dětem rodiče. Na druhé straně je však nutno říct, že děti přijímají nepřeberné množství informací, jsou vyspělejší a je jen na nás dospělých, jak dokážeme ovlivnit jejich chování v tom dobrém slova smyslu. Je třeba dětem vysvětlit, že se nemají nechat šikanovat a se svými problémy se musí co nejrychleji svěřit nám dospělým.«

»Na druhé straně ani ony nesmí své spolužáky a kamarády napadat. Co se týče učitelů, měli by při sebemenším náznaku, že jsou ze strany dětí a studentů napadáni, řešit toto s vedením školy, či jejím zřizovatelem. Pokud budeme lhostejní, nikdy nedokážeme šikaně zabránit. V poslední době se tímto zabývá i ministerstvo a já věřím, že najde řešení k ochraně učitelů i šikanovaných dětí«, dodala Hubáčková.

 

Rozhovor Haló novin se Stanislavem Körnerem, kandidátem do Senátu ve volebním obvodu č. 31 Ústí nad Labem

Image​​

Jde o konstruktivní debatu, ne žvatlání

Málo se mluví o úloze senátora v jeho volebním obvodě. Senátor může vyvinout výraznou aktivitu k řešení nejožehavějších problémů, které obyvatele zatěžují. Obecně se ví, že náš kraj, okres Ústí nad Labem, potřebuje výraznou pomoc k zlepšení současného neutěšeného stavu. Máte už představu, které nejožehavější problémy je třeba ve volebním obvodu Ústí nad Labem řešit?

Jedna věc je označit problémy, které lze nazvat nejožehavějšími, pak je další otázka, rozlišit jednotlivé problémové okruhy podle toho, kdo, tj. který orgán na té či oné pozici ve společnosti je vybaven takovými pravomocemi, aby mohl tyto problémy řešit. Samozřejmě, že nelze »hodit« nějaký problém například jen na město nebo na některý z úřadů, vždy by se mělo jednat o společný postup více zainteresovaných subjektů. Když si vezmu například nedostatek pracovních míst a s ním související nezaměstnanost, jež jsou jedněmi z nejpalčivějších problémů Ústeckého kraje a okresu Ústí nad Labem, toto nevyřeší ani město samotné ani úřad práce. Aby vznikla nová pracovní místa, je nutno investovat, případně změnit politiku města ve vztahu k outsourcingu a začít fungovat nikoli dodavatelsky, ale vlastními silami a prostředky. To je ale složité, vzhledem k finanční situaci města, které je poměrně dost zadlužené.

S nezaměstnaností také úzce souvisí sociální systém, jehož nastavení nemotivuje určité skupiny lidí k tomu, aby vůbec nějakou práci sháněli. Přitom práce je. Možná by stálo za to, zamyslet se nad starým dobrým úslovím »Kdo nepracuje, ať nejí« a možná jej trochu upravit, třeba tak, že »Kdo nepracuje, ať se nepřežírá«. Odtud již není daleko k otázce sociálně vyloučených lokalit, které jsou také »vizitkou« Ústeckého kraje a okresu Ústí nad Labem.

A co další oblasti?

Stačí připomenout například neutěšený stav vybavenosti potřebnými kulturními, sportovními, školskými zařízeními (např. koncertní sál, sportovní hala, vícefunkční sportoviště atd., nezařadil bych sem však muzeum a knihovnu, protože zde je zřetelný posun k lepšímu, tyto instituce fungují a nabízejí poměrně širokou škálu programů, kde si může vybrat každý) a architektury krajského města, což je však bohužel důsledek působení předchozích vedení města a řešení těchto otázek je opět vesměs v pravomoci orgánů statutárního města Ústí nad Labem.

Úloha senátora v jeho volebním obvodě by se měla odvíjet v první řadě od jeho pozice coby člena orgánu moci zákonodárné. To znamená, že by měl především zjistit konkrétní problémy občanů svého volebního obvodu a následně svou činnost zaměřit na pokud možno efektivní řešení těchto problémů na úrovni zákonodárného sboru, tj. Parlamentu České republiky. Možností, jak toto realizovat, je více, ale k tomu je nutno přestat diskutovat o ničem a řešit konkrétní věci, především zapomenout na dělení levice, pravice a možná něco státotvorného mezi tím.

Jak to myslíte?

Uvedu relativně jednoduchý příklad, v Ústeckém kraji je sedm senátních volebních obvodů, které mají rozličné politické zastoupení, když to vezmu od severu, tak v Děčíně je senátor bez politické příslušnosti (za STAN), tady v Ústí jsou to Severočeši.cz (ve volebním období 1998-2004 týž člověk za KSČM), v Litoměřicích ČSSD, v Teplicích ODS, v Mostě bez politické příslušnosti (za Severočeši.cz), Chomutov je zastoupený KSČM a okres Louny zastupuje senátorka bez politické příslušnosti (za ANO 2011). Pokud tedy jde o problémy kraje, respektive jednotlivých okresů, mělo by jít všechno ostatní stranou a začít řešit ty problémy, které se týkají konkrétně Ústeckého kraje. To se však příliš často nestává, a to je, podle mého názoru, jedna z otázek, která by se měla dostat na pořadí jednání senátorů za Ústecký kraj. Musí jít ovšem o debatu konstruktivní, ne jen o plané žvatlání.

více včetně diskuze na: http://www.halonoviny.cz/articles/view/42866784

 

 

Okresní konference KSČM v Ústí n.L.

V ústeckém domě kultury se sešli delegáti a hosté na okresní konferenci Komunistické strany Čech a Moravy. V úvodu hlavního referátu se předseda ústeckého OV KSČM zaměřil na postoj naší strany k otázce migrace. Nevidíme problém v soužití s migranty, pokud budou schopni asimilace, budou schopni přijmout naše zákony a pravidla podle kterých žijeme v naší zemi.

V naší zemi se stále stupňuje nenávistná kampaň proti levicovým názorům, historie je účelově překrucována, uměle jsou rozeštvávány skupiny lidí. Tento trend  vede k fašizaci.

Strana je ohrožena nejen vnějšími vlivy, ale i pokusy o rozložení zevnitř. Tomu je třeba razantně čelit.

V této atmosféře se v současnosti nacházíme a  vzhledem k tomu, že stále dochází k přirozenému poklesu naší členské základny, musíme být o to jednotnější.

V našem okrese se chystáme na volby do Senátu PCR a do krajských voleb. V kraji obhajujeme prvenství a dobrou práci komunistů ve vedení kraje. Nebude to ale vůbec lehké, protože vzniká celá řada nových subjektů, bohužel vesměs pravicových a dobře finančně postavených.

Předseda se dále zaměřil na členskou základnu a shrnul příčiny, které vedou k poklesu počtu členů a malému zájmu o členství v KSČM. Mladí jsou znechucení politikou v naší zemi a chybí u nich zájem o aktivní politickou práci. Mají obavu o práci, nebo z určité diskriminace. Někteří  nám dávají najevo sympatie a volí nás, ale do strany nevstupují.

Je však třeba ocenit práci našich zastupitelů všech stupňů, kteří jsou vlastně nejlepšími propagátory  naší strany.

V diskuzi podrobně informovala o situaci v městském zastupitelstvu PaedDr. Květoslava Čelišová. Tady došlo k jedinému možnému kroku, totiž k odvolání vedení, které vzniklo po volbách. Město, které se topí v dluzích, bylo ohroženo doslova diletantským řízením a nebezpečím dalšího zadlužování (např. korekce z dotací, megalomanskými záměry atd.).

S. Brož, předseda ZO Severní terasa se zabýval úbytkem členů a postupným poklesem aktivit, který je zapříčiněn stoupajícím věkem. Řekl také, že mladí kromě existenčních obav, nemají povědomí o našem programu. Měli bychom si také znovu přečíst Komunistický manifest.

Delegáti zvolili předsedou OV KSČM soudruha Pavla Vodseďálka, který se také stal vedoucím kandidátem kandidátky okresu do krajských voleb. Kandidátem na senátora za volební obvod Ústí nad Labem je JUDr. et. Mgr. Stanislav Körner.

Petr Brázda

 

Článek ze dne 11. září 2015

Image​​

 

Těžit dál! Zní názor vedení Ústeckého kraje 

Vedení Ústeckého kraje je pro pokračování těžby kvalitního uhlí v Lomu Bílina a také v Lomu Čs. armády. V opačném případě přijdou tisíce lidí o práci, novou jich najdou sotva stovky. Nezaměstnanost na severu Čech tak vzroste.

Na tiskové konferenci ve sněmovně to řekl ústecký hejtman Oldřich Bubeníček(KSČM). Limity těžby uhlí označil za vážný problém, na ulici se ocitne hodně lidí, sociální problémy se prohloubí. »Když se schvalovaly územní ekologické limity, byla jiná doba a ‚čára‘, kam až se může těžit, byla daleko. Psal se rok 1991. Při nedávné návštěvě ministra průmyslu Jana Mládka (ČSSD), který vystoupil na jednání zástupců Ústeckého kraje, se rozdělil problém logicky na dvě věci. Jedním je Lom Bílina. V tamní oblasti těžby neleží žádná osídlená místa. Poslední obec Libkovice (poprvé zmíněná v roce 1186) byla vysídlena zhruba před čtvrt stoletím,« prohlásil před novináři Bubeníček. Řekl, že obce, sousedící s lomem, k tomu nemají v podstatě připomínky. V Bílině, městě s rozšířenou působností, které má 15 tisíc obyvatel, to má v koaliční smlouvě i radní koalice KSČM, Hnutí nezávislých a Hnutí ANO, které požadují pokračování těžby.

Složitější situace je podle jeho slov na Lomu Čs. armády, kde v cestě pokračující těžby stojí městečko Horní Jiřetín s místní částí Černice. Tam je část obyvatel pro pokračování těžby, část je proti. Pokud by zde došlo k zastavení těžby, nezaměstnanost poroste.»Dnes se v Ústeckém kraji pohybuje počet úředně evidovaných nezaměstnaných kolem šedesáti tisíc, což je zhruba kolem deseti procent práceschopného obyvatelstva. Pokud by se opravdu těžba nakonec zastavila, o práci by přišlo zhruba čtyři a půl tisíce lidí. Nejedná se jen o těch asi 1940 lidí, kteří jsou přímo zaměstnání na Lomu Čs. armády, který provozuje společnost Severní energetická, ale o řadu zaměstnanců návazných společností, které vykonávají práci pro lom,« zdůraznil ústecký hejtman.

Pokud by se zastavila těžba na Lomu Bílina, znamenalo by to podle Bubeníčka zhruba sedm a půl tisíce lidí na ulici. »Na obou lomech je velice kvalitní nízkosirnaté uhlí s vysokou výhřevností, a jsou jím zásobovány i teplárny. Stále ještě dokončovaný největší elektrárenský blok v republice bude výslovně závislý na dodávce uhlí z lomu Bílina,« dodal komunistický hejtman s tím, že vedení kraje je pro pokračování těžby. Překvapil ho pozdější názor ministra Mládka ohledně Lomu Čs. armády odsunout rozhodnutí do roku 2020. Považuje to za alibistický názor. Dnes se hovoří o tom, že definitivní těžba by tu měla skončit v roce 2022. »Znamenalo by to do té doby stejně prudký útlum a propuštění minimálně stovek a v návaznosti na to ještě mnohem více lidí, což by velký efekt nepřineslo,» tvrdí.

Nejen kraj, ale stát musí mít řešení

Připravuje kraj nějaké krizové řešení, pokud lomy byly uzavřeny? Co by se stalo s tisícovkami nových nezaměstnaných? Tak zněl dotaz našeho listu na ústeckého hejtmana. Bubeníček připomněl, že už teď má kraj nejvyšší procentuelní nezaměstnanost v ČR. Vedení kraje však nechce nechat lidi bez práce na holičkách.»V roce 2013 jsme ustavili tzv. pakt zaměstnanosti, kde je Ústecký kraj, Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje, Hospodářská komora ČR a Univerzita J. E. Purkyně, loni k tomu přistoupil úřad práce a odbory,« uvedl hejtman s tím, že jde o věci možné v rámci kraje, třeba o stovky nových pracovních míst, které se kraji podaří vytvořit.

Další věc pro podporu zaměstnanosti je krajská strategická průmyslová zóna Triangl, která vznikla na místě bývalého vojenského žateckého letiště. Zájem investorů je prý značný. »Největším investorem je jihokorejská společnost Nexen, bude tu vyrábět pneumatiky. Zaměstná tisíce lidí, ale postihuje to určitou část kraje, i určitou kvalifikační strukturu zaměstnanců,« dodal Oldřich Bubeníček.

»Je věcí státu, zda se bude, či nebude v Ústeckém kraji dál těžit, jestli se prolomí limity. Kraj dělá maximum, co může. Možná ještě o kus víc… Ale je věcí státu, aby své rozhodnutí nějakým způsobem přetavil do pomoci lidem v Ústeckém kraji a kdekoliv jinde. Uvidíme, zda když dojde rozhodnutím státu k tak zásadnímu zásahu, přijde MPO a MPSV zároveň s programy, které pomohou kraji problém řešit,« dodal k odpovědi na dotaz Haló novin předseda poslanců KSČM Pavel Kováčik.

Hejtman Bubeníček připomněl další problém, který Ústecký kraj tíží. Jde o D8. »Letos je to 31. rok, co se dálnice začala stavět. Asi držíme nejen evropský, ale i světový rekord v tom, jak dlouho stavíme 94 kilometrů dálnice z Prahy na hraniční přechod se SRN. Vše nasvědčuje tomu, a podpořili to názorem premiér a ministr dopravy, že do konce roku 2016 by tento úsek dálnice měl být zprovozněn,« chce věřit hejtman. Podotkl, že při poslední povodni došlo i k přerušení železniční tratě mezi Úpořinami a Lovosicemi. I tato železnice, která je významnou regionální a také turistickou tratí, by měla být brzy obnovena.

Prezident nemá pravdu

Pavel Kováčik se vyjádřil také k nedávnému výroku prezidenta republiky Miloše Zemana, jenž uvedl, že by nebyl proti znovuzavedení poplatku za hospitalizaci. »Tudy cesta nevede. Veškeré poplatky ve zdravotnictví považujeme za protiústavní, dokud nebude změněna Ústava, není možné tímto způsobem zvyšovat spoluúčast pacientů,« prohlásil. Jsou podle něj i jiné cesty, jak dostat peníze do zdravotnictví, a KSČM je již několikrát navrhovala. Připomněl například zrušení stropu pojistného nebo zvýšení plateb za státní pojištěnce, což je dokonce obsahem koaliční smlouvy. Vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) v červnu rozhodla o navýšení plateb za státní pojištěnce o tři procenta, tj. o 1,8 mld. Kč. Peníze mají zajistit růst mezd pro zdravotní personál a zabránit riziku hromadného odchodu lékařů a sester do zahraničí. Odboráři považují schválené navýšení za skandální, odchodu lékařů a sester to podle nich nezabrání. To samé si myslí i Kováčik. »Zejména u středních zdravotnických pracovníků tato částka stačit nebude a problémy, které jsou s nedostatkem sester, se budou prohlubovat,« řekl novinářům.

konference​​

Zleva Pavel Kováčik a Oldřich Bubeníček FOTO - Haló noviny/Radovan RYBÁK

(ku, jad)